Efektivní porušení práva

Řada subjektů vědomě poruší smlouvu s cílem získat pro sebe výhodu na úkor jiných či v neprospěch veřejného zájmu. Sankce se přitom pokládá za přijatelnou „cenu“ takového porušení. Koncepce tzv. efektivní protiprávnosti se prezentuje jako protipól tradiční mravní i právní zásady „pacta sunt servanda“ a zdůrazňuje větší flexibilitu a svobodu smluvních stran, jež si cení více vlastního užitku z porušení smlouvy nežli dobrého pocitu z věrnosti smluvnímu závazku. Ještě vyostřenější je rozšíření tohoto přístupu k plnění povinnosti stanovených zákonem. Článek nejprve obecně rozebírá ideová a hodnotová východiska teorie efektivního porušení. Dovozuje se, že efektivní porušení smlouvy je na úvaze každé ze stran a je spojeno s případnými odpovědnostními důsledky. Přípustnost tzv. efektivního porušení však nelze mechanicky přenášet do oblastí, v nichž povinnost právně konformního jednání plyne ze zákona. S pomocí praktických příkladů se kritizuje relativizace zákonného standardu péče řádného hospodáře člena orgánu obchodní korporace, zdůvodněná „efektivností“ porušení zákona pro korporaci. Pravidlo podnikatelského úsudku nelegitimizuje porušení zákona v údajném obhajitelném zájmu korporace. Zdůvodňuje se stanovisko, že loajalita ke korporaci nemůže stát nad loajalitou k zákonu.