Historie, paměť, autobiografie

Čas a způsob jeho uchopení v rúzných společnostech, to, jaké mají různé podoby jeho vnímání důsledky a to, jakým způsobem je minulost používána k hledání významu přítomnosti, to jsou jen některé okruhy otázek, jimž byla po celá 90. léta věnována neutuchající pozornost. Studium sociálních a kulturních rámců paměti, stejně tak jako společenskými vědami inspirovaná historie, odkazují k různým podobám tematizování minulosti. Minulost jako souhra veškerého, samo o sobě více či méně spojitého dění může existovat, jak se budeme snažit ukázat, ,,pouze" v podobě tematizace do podoby kontinuálního příběhu. Podoby této tematizace jsou však různé. Specifické, ale ne vždy a ne stále od sebe oddělené různé podoby takovéhoto tematizování minulosti představují historie, paměť a autobiografie. Přes své osobité způsoby a mechanismy vytvářejí z aglomerátu v minulosti proběhlých událostí data, z nichž pak konstruují své příběhy, mají tyto různé kategorie konceptualizace minulosti společné především to, že vstupují do sporů o „novou přítomnost". Novou v tom smyslu, že tyto různé příběhy jako různě tematizovaná minulost konkurují nejenom sobě navzájem, ale i v tom, že jsou konstruovány v závislosti na vymezení vůči starším konstrukcím téhož řádu. Tak je paměť jedné generace či sociální skupiny nahrazena pamětí skupiny jiné, autobiografické líčení dětství se liší u téže osoby v čase jejího mládí od líčení v období stáří a historie vyprávěna novou politickou autoritou se liší od tematizace minulosti autority předchozí. A přítomnosti pak v tom smyslu, že přítomnost, jak ještě ukážeme, je v podstatě určena rozsahem tematizované minulosti, v níž je hledáno osvětlení a legitimizace stávajícího statu quo.