Memoria jako kategorie záchrany

Studie tematizuje paměť (memoria), rozpomínání, vzpomínku a sebevědomí jako soubor psychických výkonů, jemuž se moderním slovem říká identita. Vzpomínku jako obsah paměti pociťuje a vybavuje si subjekt ve svém vědomí. Znamená to ale, že vzpomínka skutečně náleží subjektu? Určujícím vztahem k individuálně subjektivním vzpomínkám je cynismus makrologické kolektivní či ještě lépe národní paměti. Protože se dosud žádná vědní disciplína nedokázala zmocnit monopolu nad pamětí a vzpomínkou, není pro práci na vytváření obsahu tzv. kolektivní či národní paměti potřebná žádná speciální vědecká kvalifikace. Paměť se působením externích vlivů (politických, náboženských, vědeckých atd.) stává úložným prostorem epizodických vzpomínek, jež procházejí procesem generalizace a stávají se sémantickými modely pro výklad a zdůvodnění toho, co je většinou z mocenských důvodů chápáno jako nezbytné v současnosti. Konceptualizace vzpomínky jako sociálního zprostředkování minulosti není nutná pro minulost, avšak neobejde se bez ní současnost. Vzpomínka je to, co zapadá do konceptu. Je-li paměť sociální konstrukt, který dosáhne toho, že je účelově akceptován, anebo se naopak stává formou odporu proti deformacím minulosti a zejména současnosti, je vzpomínka snadno jazykově analyzovatelný diskursivní výkon.