Medialita

Článek zkoumá základní otázky problematiky mediality, kterou definuje jako společný atribut technoantropologických prostředků reprezentace a komunikace, vyvíjejících se vzájemnou interakcí tak, že dávají vznikat samotnému prostředí, v němž jsou určité formy (smyslu) rozeznatelné. K základním otázkám mediality a médií tedy patří i ta, jak a nakolik média uchopují své vlastní dějiny a vývoj. Studie podává – především z pohledu teorie a dějin literatury a umění – kritický přehled teorie médií, jak ji nacházíme u Friedricha Kittlera. Srovnává je s některými aspekty myšlení Marshalla McLuhana, přičemž pozoruje rozpor mezi eskalačním pojetím vývoje médií směrem k uzavřené kybernetické smyčce, a pojetím médií jako evolučního extendování lidských smyslů. Rétorický a stylistický aspekt Kittlerova uvažování je interpretován skrze Bürgerovu (a Benjaminovu) tezi o melancholické dimenzi moderny. Jako významný impuls pro myšlení o medialitě jsou analyzovány základní principy teorie systémů Niklase Luhmanna a pojetí systému umění jako funkčně diferencovaného sociálního systému, který se historicky ustavuje s počátkem novověku. Pozornost je věnována rovněž intermediálnímu výzkumu Larse Elleströma a jeho popisu systému modalit, jenž zakládá nový rámec pro přístup k médiím. Elleströmův model umožňuje reflexi médií prostřednictvím mnoha různorodých perspektiv (např. masmediální studia, nová média, filmová věda, dějiny a teorie umění, literární kritika aj.), nepostihuje však zdroje mediální dynamiky; jež zřejmě souvisí s určitou mezerou či diferencí, která vstupuje do vztahů mezi vědomím a komunikací, technikou a tělem, technikou a smyslem, a jak se zdá, uvádí vývoj proměňujících se technoantropologických prostředků v pohyb.