Tělo, hercův nástroj

Studie se zamýšlí nad průsečíky dvou systémů herecké průpravy 20. století. Komparace novátorských postupů Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda a systematického metodického přístupu k divadelní pedagogice Jacquese Lecoqa poukazuje na styčné body tréninkových schémat. Ačkoli oba průkopníky od sebe dělila vzdálenost, období praxe i odlišné životní zázemí, snažili se oba vyvinout novou gramatiku pohybu, efektivní koncept pro jevištní práci, ve kterém se herec, který mistrně ovládá své tělo, stane nejvýraznějším komponentem divadelního představení. Výzkumné šetření Divadelní biomechaniky V. E. Mejercholda a Analýzy pohybu dle J. Lecoqa se metodologicky opíralo o postupy kvalitativní komparativně-deskriptivní evaluace a PBR (Practise Based Research).