Dopis Janu Sokolovi

Milý Jene, přál jsem Ti k Tvému životnímu jubileu, totiž k Tvým neuvěřitelným pětašedesátinám, již telefonicky a ovlivněn svým nemocničním pobytem jsem Ti sice s omluvou sdělil, že nejsem s to v současného době do sborníku ad Tuum honorem něco stvořit, avšak stále ta možnost ve mně nějak ležela. Hlavou mně totiž letěly vzpomínky na mnohé z obou našich životních příběhů: viděl jsem Tě v Tomanově i v Hošťálkově ulici, viděl a slyšel jsem Tě v bytových seminářích - vždy s nějakým nemálo poutavým sdělením, znovu jsem si v mysli vyvolal těch Tvých (či našich?) společných neuvěřitelných deset-jedenáct let, kdy jsi - přes všechny překážky - dosáhl univerzitních titulů dříve Tobě zcela nepřístupných ... A tak jsem listoval v knihách a poznámkách, až jsem dostal jakýsi nápad, sedl a začal psát. Zasloužil bys vzhledem k tomu, cos toho vytvořil jak jako autor, tak jako překladatel, něco důkladnějšího, než to, co Ti nabízím. Nu což, staniž se, co se riskantně stát má, a tak pouštím se do díla byť jen zlehka připraveného.