Historik jako nositel paměti, dějiny a hra

Historik jako nositel paměti, si vždy nárokoval pravdu, ale často nedovedl uznat její dynamický charakter. Tento prvek může být zachycen jen zevnitř dějin, nikoli zvnějšku. "Moderní" historik se to rozhodl řešit tím, že se pokusí zpřetrhat vazby k mýtu i umění, oboje ale zůstalo hluboce zakomponováno v jeho vyprávění. Autor přemítá o dosažení objektivity vyprávěné historie přijetím pravidel hry, jako nástroji dialogu, a návratu k umění či přiznání tvořivého aspektu vyprávění historie. Blízkost pravdy by tedy měla být podmíněna uměleckými kritérii, která sahají za „skutečnost” věcí k jejich aktuálnosti a plnosti. To může být odhaleno jen mnohonásobným subjektivním svědectvím a v rámci možné interpretace.